JAN PLACHÝ: KDYBY NEBYLY STUDENTSKÉ FESTIVALY, NA TY VELKÉ NEMÁ KDO JEZDIT

Před rokem navštívil festival Opavský páv v rámci doprovodného programu s projekcí svého dokumentu Mária & Mária. V letošním, čtvrtém ročníku, zasedl jako čestný host do festivalové poroty. Český dokumentarista JAN PLACHÝ říká, že mladí tvůrci mají v této moderní době obrovské možnosti realizace – chce to jen chuť a silné téma. To se v letošním ročníku soutěžních snímků soustředilo na těžká, až depresivní témata, což ho – vzhledem k věku autorů – velmi překvapilo.

 

Na minulý, třetí ročník Opavského páva, jste přijel s Vaším dosud nejnovějším dokumentárním snímkem Mária & Mária, příběhem o Romech na Zakarpatské Ukrajině. Jak probíhala příprava na tento dokument?

Ohledně Márie&Márie, jsme neměli možnost napsat si scénář dopředu, protože jsme nevěděli, jak tam ta situace bude probíhat. Měli jsme s sebou velkou kameru, kterou jsme natáčeli rozhovory. Měli jsme i dvě malé reportážní kamery, kterými jsme točili to, co se v tu chvíli dělo. Když jsme skončili s natáčením a vrátili se do Česka, teprve potom jsme ve střižně projížděli materiál. Následně se nám začal tvořit v hlavě scénář. Dějová linka byla jasná, ten humanitární projekt někomu pomohl, ale dopředu jsme nevěděli, jestli to vyjde. Mohlo to také skončit fiaskem. Nakonec jsme si ale z irského Dundalku odvezli zvláštní cenu poroty sdružení evropských regionálních televizí Circom regional.

V současnosti pracujete na dvou projektech zároveň. O čem pojednávají?

Pracuji na zdokumentovaní představení brněnského Divadla Líšeň, což je sice malý soubor, ale má v repertoáru skvělou hru s názvem Putin lyžuje. Celý text hry je podle knihy Anny Politkovské a mimo jiné ukazuje, jakým způsobem Vladimir Putin likviduje své odpůrce. Vždycky, když má odpovědět na klíčové otázky, tak není k sehnání, protože asi lyžuje. Odtud název představení. Záznam představení už máme hotový, teď chci dotočit rozhovory s lidmi, kteří se na jejím vzniku podíleli – Libora Dvořáka z Českého rozhlasu, Jaroslava Štětinu a Petru Procházkovou, kteří situaci v Rusku pečlivě sledují a komentují. První část dokumentu by teda měla být o tom, proč došlo ke vzniku takového představení, druhá část by měl být záznam hry. A ten druhý projekt se týká kamaráda Darka Neumanna, který připravuje vydání úžasné desky s texty Ester Kočičkové. Křest chystá na podzim letošního roku. Vznikne záznam koncertu a teď jednáme o tom, kde by se mohl odvysílat.

Máte ambice přihlásit ten dokument o divadelním představení i na některý z filmových festivalů?

Myslím si, že tento dokument není určen pro příliš široké publikum. I dramaturgové jednotlivých českých veřejnoprávních a komerčních médií by asi neuvažovali o jeho odvysílání, ale my považujeme tu látku, kterou představení zpracovává, za velmi důležitou. Z toho titulu chceme, aby dokument vznikl. On už vlastně vzniká, za minimální produkce a v našem volném čase. Určitě bych se rád dostal na filmové festivaly, aby se o tom dozvědělo co nejvíce lidí. Opavský páv je festival, kde se na organizaci podílejí mladí lidé. Je důležité, aby se objevil i na takovém festivalu, protože pokud se nám ho podaří dokončit do konce tohoto roku, tak sem s ním příští rok, na pátý ročník, určitě přijedeme.

V současnosti máme dokumenty dostupné v televizi i v kině. Nabízí nám však dostatečně propracovaná témata?

Tvůrci současných dokumentárních filmů nás – diváky rozmazlují, v  tom, že si můžeme vybírat z obrovského portfolia toho, co nás zajímá. Jako divák dokumentárních filmů se cítím velmi pohodlně, ale jako tvůrce dokumentů vnímám obrovskou a kvalitní konkurenci v tom smyslu, že je celkem těžké prosadit svůj dokument, protože to není jen o tom, jak ho natočíte. Klíč je ve výběru tématu. Ve chvíli, kdy nemáte dobré téma, nemáte silnou emoci, tak velice těžko zpracujete něco, co diváka chytne za srdce.

Když se zaměříme na mládí a dokumentární tvorbu, v čem tkví výhody, případně i nevýhody, u mladých, začínajících dokumentaristů?

Mladí dokumentaristé mají dnes oproti nám, starší generaci, obrovské možnosti realizace. Ať už se jedná o výběr témat, využití techniky, shánění respondentů, je to mnohem snazší. Sociální sítě vás propojí velmi rychle s lidmi, které potřebujete oslovit. Vysoké školy jsou dnes hodně dobře vybaveny audiovizuální technikou. Pokud studujete audiovizuální tvorbu, ať už jste na FAMU nebo na FSS v Brně či Slezské univerzitě v Opavě, tak máte velmi dobré možnosti k tomu začít něco dělat. A je to jenom o tom zvednout zadek a něco zrealizovat. Ale tato mladá generace má jednu velkou nevýhodu –  nemá životní zkušenosti. Zatímco my jsme sice měli složitější podmínky, ale zažili jsme situace milé i nemilé a máme tedy jiný úhel pohledu na konkrétní situaci. Proto, když bych nějakou situaci točil já a například student třetího ročníku některého z oborů audiovizuální tvorby, tak sice zaznamenáme stejné téma, ale úhel pohledu se bude lišit.

Co by si měli uvědomit mladí tvůrci již na začátku své filmařské práce?

Pro studenty je důležité vidět, jakým způsobem přistupují zkušenější tvůrci k určitým tématům, protože to není o tom je vychovávat, jak to mají dělat, ale aby se mohli poučit a zkrátit si tak cestu k výsledku směrem, kterým už někdo prošel. Což se děje právě i na takových festivalech, kde se lidé mohou potkat s tvůrci například na workshopech. Jedná se o propojení ochoty sdělovat své zkušenosti mladším a ochotu mladších informace přijímat. A to je klíč k úspěchu, protože pak se to prováže a ti studenti, kteří teď studují, budou taky jednou starší a budou předávat své poznatky dále.

Využívají začínající filmaři dostatečně tyto výhody, které se jim nabízí?

To je těžké zodpovědět, protože každý z nás je jiný. Ve chvíli, kdy je člověk přesvědčený o tom, že dělá všechno v životě nejlépe, tak ten si poradit nenechá. Někdo, kdo hledá cestu a jiné úhly pohledu, ten poslouchat bude, ale ten, kdo mu ty informace předává, mu je nediktuje, ale nabízí. A zase je to o tom přijetí. Na to, abyste natočili výborný dokument, nemusíte mít špičkové vybavení. To znamená, že pokud budete umět zaznamenat zvuk a natočit obraz, tak vám to dává prostor zlepšovat se, hledat se, protože zjištění, že tudy cesta nevede, je stejně hodnotné, jako že tudy vede.

Vyučujete také na Univerzitě obrany v Brně. Proč jsou média důležitá i pro budoucí vojáky?

Učím úvod do médií, v rámci kterého ukazuji budoucím armádním důstojníkům mimo jiné práci s technikou. Chodíme na exkurze do novinových redakcí, studia České televize v Brně, aby pochopili, jak média fungují. A především, aby byli připraveni vzít kameru do ruky a zaznamenat dění z míst, kam se běžný dokumentarista jen tak lehce nedostane.

Do letošní soutěžní sekce festivalu studenti přihlásili 170 snímků z celého světa. Svět se globalizuje, jsme čím dál více propojeni sítěmi, inspirujeme se. Vyskytují se ve studentských filmech jisté společné motivy?

Velice mě překvapilo, jak depresivní témata si v dnešní době volí mladí tvůrci pro natočení nejen dokumentů, ale i hraného filmu. Nevím, co je k tomu vede. Povídali jsme si o tom s Monikou Horsákovou, která říkala, že je to prostě trend. Mě by zajímalo, jestli se ti konkrétní lidé, tvůrci, potýkali i ve vlastním životě s úmrtím sourozence nebo jestli holka, která je vynikající ve sportu, raději riskuje ztrátu dítěte oproti úspěchu. Musím říct, že mě velmi překvapili kameramani, jak si poradili s tématy a také kvalita zvukařů. Jsou to věci, za které by se nemuseli stydět ani profesionálové. Osobně se mi ze soutěžních snímků líbil hudební videoklip O vojně a film Boglárka. Jak jsem se tak probíral těmi depresemi, najednou hezká balada, úžasně kombinovaný hraný film s animací.

V rámci doprovodného programu letošního festivalu jste vedl workshop práce se steadycamem. Překvapili Vás něčím studenti?

Na workshopu jsme měli deset lidí a bylo to úžasné sledovat. Steadycam je v dnešní době už tradiční zařízení. Existuje mnoho způsobů, jak nosit foťáky nebo kamery, ale já ho pořád považuji za standardní metodu natočení plovoucích záběrů, které jsou pro diváka pěkné a příjemné, čímž neříkám, že je třeba ho používat všude. Překvapilo mě, že i subtilní studentky, které měly 155 centimetrů, to na sebe navlékly, i když to vážilo 20 kilo, a běhaly s tím napřed po chodbě a potom v ulicích. Bylo vidět, že studenti, když nachodili první desítky metrů,  pochopili, jak se to zařízení chová a potom se už jenom zlepšovali. Troufám si říct, že kdyby tři vybraní studenti dva měsíce se steadycamem tvrdě trénovali, tak jejich záběry bude těžké rozpoznat od profesionální produkce.

Studenti na různých univerzitách, po celém světě, organizují různé festivaly, což se už stává neodmyslitelnou součástí vysokoškolského studia. V čem vnímáte hlavní význam, potenciál v organizování studentských festivalů?

Ten je zřejmý, prezentovat svoje vidění světa. Ve chvíli, kdy nemám tuto ambici, tak mě ani nebude zajímat, jestli existují nějaké festivaly, jestli vlastní tvorbu mohu někde prezentovat a budu si to točit nebo fotit do šuplíku. Ale ve chvíli, kdy tu ambici mám, chci společnosti něco říct, ukázat jim situace, které možná neprožívají, pak to smysl má. A kde jinde v tomhle věku začít, než na studentských festivalech? Považuji to za klíčovou věc dokumentární tvorby v Česku, že existují studentské filmové festivaly. Protože, kdyby nebyly, tak by později na ty velké neměl kdo jezdit.

 

FOTO: Jan Plachý (archiv)