Účinkování ve studentském filmu bývá vždy divoké

Pravidelně navštěvuje filmové festivaly ve Zlíně a Karlových Varech. V roli porotce se letos účastnil také třetího ročníku mezinárodního studentského filmového festivalu Opavský páv. Herec, Lukáš Hejlík, v krátkém rozhovoru poznamenává, že mladí filmaři mají během svých studií jedinečné časové možnosti k tvoření, a jak říká, už ho ani nepřekvapuje současný trend „tandemového režírování“.

 

Když se obecně zaměříme na současný, český film, na jaké úrovni z Vašeho pohledu je?

V České republice vzniká hodně filmů, což je vlastně dobře. Někdy mám ale pocit, že vidím jednu velikou kampaň za druhou, na stále nové a nové filmy, a následně, po jejich premiéře, už neslyším lidi bavit se o tom, dokonce ani na Facebooku. Je tedy značně vidět, že málokdy ten film, ať už se jedná o kterýkoliv žánr, zanechá i malou diskuzní stopu. Proto si nejsem úplně jistý, jak moc vznikají pro účel, asi se pořád čeká na jakési „velké bomby“.

Co myslíte tím „pro účel“?

Nechci říkat, jestli je film dobrý nebo špatný. Když se ale dozvím, že film, který mi připadal fajn, vidělo v kině jenom osmset lidí, tak je to šílený, protože samotná práce na filmu je tak děsivá, že je to prostě zarážející. Já sám se snažím do kina na nové filmy chodit co nejčastěji a tím tak současnou kinematografii podpořit. Občas mě však zaráží, že kdykoli chci kolegy – herce na něco pozvat, tak první, na co se ptají, jsou volňásky. Říkám si, sakra, tak přece musí taky respektovat, že i oni si za něco vydělávají a proto snad musí celý ten koloběh nějakým způsobem fungovat.

Když tedy pomineme funkčnost či nefunkčnost Vámi zmíněného koloběhu, na základě čeho, z pohledu herce poznáte, jestli má vznikající projekt potenciál?

Netvrdím, že je to pro mě nejdůležitější, ale za ten čas už poznám, kdy je režisér obrázkář, kterých je stále více a více, a kdy pracuje s hercem, kterých je zase stále méně a méně. Bohužel už to neplatí jenom u filmu, ale taky u divadla, kde je režisér spíš estét. Proto už mě nepřekvapuje, že vznikají tandemy, v nichž jeden režisér vede herce a druhý hlídá obraz. Skoro si říkám, že je to vlastně dobře, protože lidi se více soustředí na vizuální podobu. Z toho vyvstává to, že mě jako herce musí projekt oslovit už samotným scénářem a myšlenkou, která ani nemusí být jasně srozumitelná, ale musím ji pochopit, a hlavně mě to musí bavit.

Před šesti lety jste měl možnost zahrát si ve studentském snímku SETH, kde jste ztvárnil robota, který cítí emoce. Čím pro Vás byla spolupráce se studenty přínosná?

Účinkování ve studentském filmu bývá vždy divoké. Vzal jsem to, protože to byla role jako pro mě, líbilo se mi, že jde o hraní bez mimiky. Totiž, hrát a nedoprovázet to, co říkáte mimicky, to vlastně ani nejde a právě proto jsem si to chtěl vyzkoušet. Samozřejmě, když už točíte do čtyř do rána, ona houževnatost do práce již badatelně chybí. Myslím si ale, že je velmi dobré, že mají mladí filmaři takovou možnost, a teď myslím zejména časovou, protože až přijdou do reality, tak ji mít nebudou. Proto je důležité, aby si to na škole užili. Na druhou stranu i to, jak se tvůrce stěží pasuje s realitou ukazuje, že nemusí být jenom umělec na výsledku, ale i hospodaření kolem filmu, což je dost zásadní aspekt, který by se měl na filmových školách vzít v potaz.

V roli porotce jste hodnotil přes osmdesát soutěžních snímků přihlášenych do Opavského páva. Co bylo pro Vás stěžejní v hodnocení?

Domníval jsem se, že když se začnu dívat na přihlášené filmy, bude to jeden umělecký výstřik za druhým a nebudu tomu rozumět. Naštěstí tomu tak nebylo, vše jsem chápal a bavilo mě to. Překvapila mě témata, která se objevovala v jednotlivých kategoriích. Musím říct, že hodně vyrovnaný byl animovaný film, kde bylo hodnocení opravdu těžký, na druhou stranu vítěz byl tak působivý, že jsem ani na okamžik nezaváhal. Rovněž se mi líbil hraný film. Když se ve filmu snoubí humor s krásnou myšlenkou, připadá mi, že jeho význam je pak mnohem silnější, hlubší.

Který animovaný snímek si Vás tedy získal?

Napříč všemi těmi kvalitními snímky byl mým favoritem Pérák: Stín nad Prahou od Marka Bergra, připadá mi světový. Dokonce i své osmileté dceři jsem řekl, že se na to musí podívat, ač je to spracováním určené pro starší mládež. Pérák ukázal, že i s takovým tématem, jakým je právě příběh legendárního fiktivního válečného hrdiny, bojujícího proti německým okupantům, se může ven, i v animované podobě.

Když sa ohlédneme zpět, co ve Vás Opavský páv zanechal?

Na filmové festivaly se snažím jezdit pravidelně, jak do Karlových Varů tak do Zlína, líbí se mi totiž ta atmosféra, která tam panuje. Najednou se ocitnete v prostředí plném filmařů, sedíte v narvaném promítacím sále a v tom zjišťuji, že to je pravé publikum. Opavský páv je mladý festival, ale za ten čas, co tady jsem, ve mně vyvolal pocity nadšení, okouzlení dynamickostí a ač se jedná o studentský festival, má to úroveň, kterou, věřím, že si udrží a nápomocní mu budou právě umělci, kteří svá díla ukážou světu. Opavu mám velice rád a těší mě, že tu vzniká něco takového.

 

FOTO: Eva Solanská